Plodnice

Vytváří subtilnější solitérní, vzácněji 2-3 plodničky naráz, více plodnic je raritní. Je jen o něco větší než Hřib příživný a má i relativně podobný habitus.

Klobouk

je široký 3-8 (10) cm, zpočátku je typicky polokulovitý jako u ostatních druhů hřibů, mladé plodnice mají tupě zaoblený podvinutý okraj, v dospělosti je klobouk s výjimkou okraje. . . viz níže. . . . klenutý až klenutě rozložený, na povrchu jemně plstnatý, později většinou částečně olysalý, ve vzácných případech trochu rozpraskaný.
Za suchého počasí bývá pokožka klobouku spíše zlatožlutá, za vlhčího počasí je barva víc do žlutohněda až okrově naoranžova, světle narezavělá, hnědooranžová, hnědorezavá až hnědá.
Pokožka klobouku těsně při okrajích ostře podvinutě roluje směrem k rourkám.
Maďarský mykolog Juhász měl možnost pozorovat růst plodnic tohoto hřibu a všiml si zajímavé skutečnosti, že u velmi mladých plodnic není vůbec patrný klobouk. Plodnice mají zpočátku soudkovitý, později kuželkovitý tvar a na celé plodnici nejsou jasně patrné oddělené struktury třeně a klobouku.

Hymenofor

Rourky jsou žluté, 4-8 mm vysoké, od mládí až do dospělosti výrazně sbíhavé, teprve až ve stáří někdy skoro připojené. Póry jsou žluté, často s více nebo méně zřetelným narezavělým odstínem, který je u podvinutého okraje výrazně hnědý.
Póry jsou mládí drobné, v dospělosti středně velké a u třeně nebo naopak u okraje trochu protáhlé, na otlačených místech slabě modrající nebo modrozelenající.
V okrajovém podvinutí. . . viz klobouk. . . jsou přizvednuty nahoru a v několikamilimetrovém pásku zbarveny výrazně dohněda. Za touto zónou je směrem ke třeni patrný další kruhový proužek načervenalé barvy. Ještě blíž ke třeni pak jako by došlo k barevnému kompromisu mezi tímto proužkem a póry!
Teprve asi až ve třetině pórů jejich barva přechází do žluta/žlutorezava, jako na zbytku pórů.

Třeň

Třeň je 25-60 (80) dlouhý a 8-25 mm široký, většinou téměř válcovitý, dole často zahnutý, někdy excentrický, na světle nahnědlém nebo bledě narezavělém podkladu pokrytý drobnými, rezavými nebo hnědorezavými plstnatými zrníčky.
Bazální mycelium je zažloutlé.
Někdy se na něm vyskytují náznaky dalších nevyvinutých klobouků.

Dužnina

Dužnina je v klobouku bledě krémová nebo bělavá, v tenké vrstvě pod pokožkou klobouku nahnědlá, ve třeni se světlým, nažloutle krémovým nebo bledě naoranžovělým nádechem, někdy také místy trochu nahnědle žíhaná, téměř v celé plodnici na řezu neměnná, pouze nad rourkami slabě modrající. Vůně je nenápadná, v literatuře je uváděná jemně pryskyřičnatá vůně. Osobně jsem ji nepozoroval. Chuť je mírná, příjemná.

Důležité určovací znaky

Růst z pařezů nebo umírajících bází kmenů, téměř vždy v přítomnosti Hnědáku Schweinitzova, podvinutí okraje klobouku a pod ním charakteristicky zbarvené rourky.

Mikroskopické znaky

Výtrusný prach je hnědoolivový až olivový.

Biotop

Vyskytuje se převážně v pahorkatinách a v podhorských oblastech. Roste v jehličnatých nebo smíšených lesích u báze kmenů a na pařezech nebo kořenech jehličnanů, zejména smrků, borovic a modřínů, někdy také na dřevě ukrytém v zemi. Jeho růst byl však zaznamenán vzácně i na listnáčích, např. na třešni (Šutara a kol. 2009).
Výskyt tohoto druhu na lokalitách není trvalý, protože jeho růst končí po vyčerpání živin ze dřeva, a jeho lokality jsou tedy, na rozdíl od mykorhizních druhů hřibů, jen poměrně krátkodobé. Max osm let. Větší pravděpodobnost relativně dlouhodobého výskytu plodnic na lokalitě může být u živých stromů, u kterých bude vnitřní rozklad trvat déle, než zcela zaniknou – na rozdíl od pařezů, které mají rychlejší proces rozkladu, neboť jsou nezřídka napadeny větším počtem dřevokazných druhů hub. . . v podstatě vždy s Hnědákem Schweinitzovým, viz níže. . .

Moje lokalita: Viz povídání k jedné z dalších fotografií! ;)

Kdy roste

Fruktifikuje od července do začátku října.

Možnost záměny

V nepozornosti snad jen za Hřib hnědý

Další zajímavosti a postřehy

Zajímavou ekologickou charakteristikou hřibu dřevožijného je, že roste často společně s hnědákem Schweinitzovým. Tento společný růst obou druhů, hřibu a hnědáku, pochopitelně mykology podněcoval k teorii, že mezi těmito dvěma druhy existuje nějaký vztah, parazitický či symbiotický. Angličtí a polští mykologové (Brown 1985, Szczepka 1981a, 1981b, 1984) se pokoušeli tento jev objasnit. Svými pozorováními dospěli k názoru, že H. D. je pravděpodobně schopen růst pouze na dřevu, které je napadené či rozložené hnědákem a že samotný hřib hnědou hnilobu nezpůsobuje. Přestože na lokalitách, kde byl hřib dřevožijný nalezen, nebyly vždy plodnice hnědáku přítomny, neznamená to, že zde nebylo přítomno jeho mycelium, které v dané chvíli nevytvářelo plodnice. U mnoha lokalit sice nebyly nalezeny plodnice hnědáku a H. D. současně, ale hnědák se nezřídka podařilo nalézt v jinou dobu. Je proto možné, že samotný hřib není vázán jen na rozložené dřevo, ale mohl by být parazitem samotného hnědáku, přesněji na jeho podhoubí (tzv. superparazitismus). V této souvislosti není bez zajímavosti, že parazatismus je u hřibovitých hub znám: hřib příživný – Pseudoboletus parasiticus, parazituje na plodnicích pestřeců – Scleroderma.

Vědecká/lidová synonyma

Boletus lignicola Kallenb. , Pilze Mitteleuropas 1(9): 57 (1929) [1928] (basionym)
Gyrodon lignicola (Kallenb. ) Heinem. , Bull. Jard. Bot. État Brux. 21: 238 (1951)
Xerocomus lignicola (Kallenb. ) Singer, Ann. Mycol. 40: 43 (1942)
Ixocomus lignicola (Kallenb. ) Konrad et Maublanc. Les Agaricales, p. 131 (1952)
Phlebopus lignicola (Kallenb. ) M. M. Moser, in Gams, Kl. Krypt. -Fl. , Edn 2 (Stuttgart) 2b: 31 (1955)
Pulveroboletus lignicola (Kallenb. ) E. A. Dick et Snell, Mycologia 57(3): 451 (1965)
Pulveroboletus lignicola (Kallenb. ) Pilát, Česká Mykol. 19(3): 180 (1965)
Boletus sulphureus f. silvestris Kallenbach, Ann. Mycol. 22: 410 (1924)
Boletus hemichrysus var. mutabilis Peck, Bull. N. Y. St. Mus. 8: 104 (1889)
Suchohřib dřevožijný

Hřib dřevožijný popsal v roce 1924 jako formu silvestris k hřibu sírovému (tehdy pod jménem Boletus sulphureus) německý mykolog Franz Kallenbach.
Teprve později, v roce 1929, jej tentýž autor povýšil na samostatný druh Boletus lignicola, na základě nálezů ze tří německých lokalit. Do roku 1969, kdy jej Albert Pilát přeřadil do rodu Buchwaldoboletus, byl různými autory zařazován do rodů Xerocomus, Ixocomus, Gyrodon, Phlebopus a Pulveroboletus.
Systematikou tohoto druhu se zabývalo ve svých studiích několik autorů, např. Szczepka (1986) nebo Heinemann (1988).

Význam

Význam:
Velmi vzácný druh, který se špatně hledá i proto, že jeho fruktifikační doba v jednom roce je velmi krátká a pak zase zmizí na rok beze stopy. Je známo méně než 40 lokalit za 30 let sledování. Měl by být chráněn a jeho nález hlášen ČMS.
V Červeném seznamu je v kategorii ohrožení EN, tedy jako ohrožený druh.

Literatura a zdroje

Hřibovité houby od Mikšíka, Šutary a Jandy.