Plodnice

Plodnice se nápadně podobají Hřibu dubovému, je však poněkud drobnější, baculatější, jakoby podsaditější, s kyjovitě až řepovitě rozšířenou bází třeně.

Klobouk

Klobouk 5-20(25) cm v průměru, v mládí polokulovitý, později až poduškovitý, jemně měkce vrásčitý, sametový, barvy čokoládově hnědé až černohnědé, někdy je i oříškově hnědý a také mívá bronzové či rezavé skvrny, v mládí bývá celý ojíněný. Ojínění je zvláště patrné při okrajích klobouku a jeho fragmenty přetrvávájí do dospělosti-je to jeden z hlavních určovacích znaků. Často také bývá, obzvlášť v prohlubních, místy charakteristicky velmi jemně vločkatý až stroupkatý. . . průměr plátů 0, 5-2mm. Pokožka někdy lehce přesahuje okraj klobouku.
Výrazně tmavší barva klobouku oproti H. dubovému přetrvává do dospělosti.
Setkal jsem se s velmi mladými plodnicemi H. bronzového, u kterých jsem nebyl schopen říci, zda-li se jedná o H. bronzový nebo dubový, teprve druhý den jim klobouk působením světla ztmavnul a objevilo se bílé ojínění.

Hymenofor

Rourky různě dlouhé až 3 cm, proto v dospělosti vypadají jako hrbolkaté, u třeně volné, barvy dlouho bílé. . . toto je další hlavní určovací znak!. . . . , ve stáří pak žluto až hnědoolivové. Póry drobné, okrouhlé, stejné barvy jako rourky někdy působením sucha poněkud hnědé až do rezava, otlačením barvu nemění.

Třeň

Třeň 5-15 cm vysoký, 2-8 cm tlustý skoro válcovitý nebo mírně kyjovitý, zdobený od shora skoro až do poloviny zřetelnou jemnou síťkou. Barvy světlejší klobouku, někdy i nahnědlý. Obecně se dá říci, že oproti H. dubovému je nožka tmavší. . . něco jako rozdíl v odstínech barvy třeně mezi H. smrkovým a H. borovým.
Síťka do poloviny třeně přecházející do jemných hnědých oček je pomocný určovací znak, na který se nicméně nedá stoprocentně spolehnout. . . někdy je až nahoru, někdy úplně chybí. . . u Fáfy na P-V je síťka rezavě hnědá s kulatými oky, na mladoboleslavsku zase znám síťku výrazně světle šedivou, skoro až krémovou, s protáhle hranatými oky, poněkud připomínajícími včelí dílo.
Na nymbursku je zase něco mezi. . . . není vyloučeno, že se jedná buď o celou řadu přechodných forem, nebo se jedná dokonce i o křížence s H. dubovým. . . . obvykle zabírají i stejná stanoviště.

Dužnina

Dužnina pevná, barvy bílé, na řezu neměnná, vůně v mládí kořenitá jako saturejka (nicméně to jsem na chlumeckocidlinsku ani na mladoboleslavsku nepozoroval, mně osobně přijde stejná jako u H. dubového), později příjemně houbová, chuť mírná, u mladých plodnic poněkud nasládlá, později decentně nakyslá.

Důležité určovací znaky

Tmavá barba klobouku , ojínění při krajích a nápadně dlouho přetrvávající bílé a lehce hrbolkaté rourky.

Mikroskopické znaky

Výtrusný prach barvy hnědoolivové.

Biotop

Roste převážně pod "teplomilnými" duby-D. letní, šípák a hlavně cér, habry a kaštanovníky na vápencovém podkladě. Obecně je poměrně hojný v krasových oblastech. . . . ať už v Č. nebo Moravském krase, v okolí Nového Jičína nebo v Bílých Karpatech. Dále dává přednost mírně až silně bazickému substrátu. . . . čedič(mladoboleslavsko, Č. Středohoří) nebo slínovcovým spraším(chlumeckocidlinsko, nymbursko, jičínsko).
Málokdy roste solitérně, obvykle jich je od 3 do 10 poměrně těsně u sebe.
Je "věrný" svým lokalitám. . . . často ho nacházím na metr přesně jako loni. . . . dává přednost světlejším zatravněným, jižně orintovaným expozicím. . . nevzpomínám si, že bych ho někdy našel na místech, kde není vůbec žádné bylinné patro, okolo něj musí bujet alespoň lesní travička!

Kdy roste

Je to hřib vrcholného léta, horka a počínajícího přísušku, na který je evidentně dobře adaptovaný. . . . . v době, kdy už H. dubové zatahují, on vesele roste a nasazuje i další plodničky. . . . mám vypozorováno, že začne fruktifikovat až po sekvenci tropických teplot(nad 30°C)
Nejlepší doba na něj je červenec a srpen, v červnu a v září ho nacházím jen velmi vyjímečně.

Možnost záměny

Hřib dubový (Boletus reticulatus), se kterým možná vytváří i křížence, podle molekulární genetiky je procento shodných genů mezi nimi nad 99, 5%. Vzhledově podobný je hřib borový (Boletus pinophilus), kterého můžeme také najít pod buky, má světlejší odstín barvy povrchu třeně, stejnoměrně dlouhé rourky a brzy žloutnoucí póry.

Další zajímavosti a postřehy

Hřib bronzový patří společně s Hřibem smrkovým, dubovým a borovým mezi takzvané pravé hřiby nebo také "Bílé hřiby". Vyskytuje se především ve střední a jižní Evropě (nejvíce Itálie, Francie a státy bývalé Jugoslávie), vzácně i v chladnějších podnebích. Česko tvoří, podobně jako u M. císařky, severní hranici jeho rozšíření. . . tento fotogenický hřib je u nás místy vzácný a je v červeném seznamu ohrožených druhů. U nás je možno jej nalézt roztroušeně na jižní Moravě (především okolí Uherského Hradiště-pohoří Chřiby), dále v jižních Čechách (Třeboňsko) a v polabí (lokality od Chlumce nad Cidlinou až k téměř HK/Pardubice). Ještě za první republiky patřil mezi běžné hřiby našich dubových lesů. Společně s Hřibem královským a Muchomůrkou císařkou se však po druhé světové válce pomalu z Českých a Moravskách dubin začal ztrácet. Ještě v 60. letech minulého století však patřil společně s dalšími jmenovanými druhy na území ČSSR mezi zákonem povolené houby k prodeji na trhu. Dnes je hojnější na jižním Slovensku a v Maďarsku. V Itálii jej sbírají mimo les v odlehlých křovinách, v jižních částech Evropy je vázaný i na lísky a vytváří tam nádherné srostlice.
Viz třeba toto video:
Srostlice Hřibů bronzových v Itálii

Vědecká/lidová synonyma

Boletus aereus Fries
Boletus aereus Secr.
Boletus edulis f. aereus (Bull. ) Vassilkov
Boletus edulis f. aereus (Bull. ) Vassilkov
Boletus edulis f. aereus (Fr. ) Vassilk.
Boletus edulis subsp. aereus (Fries) Konrad & Maublanc
Boletus sykorae Smotlacha
Boletus vaccinus Fr. Sensu Velen.
Dictyopus aereus Quel.
Tubiporus aereus (Fries) Karsten

Význam

Houba je sice jedlá, ale pro svoji zřídkavost by měla být ponechána na místě. . . . i kvůli tomu, že je málokdy nečervivá. . . je to dobrý indikátor málo dotčeného biotopu a obvykle se okolo něj vyskytují i další "barevné hřiby" jako Hřib LeGallové, Hřib medotrpký nebo H. satan, případně H. Fechtnerův.

Literatura a zdroje

Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 714, 716.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 339, 340.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 190.
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1986 str. 84, 86.
Mykologický sborník č. 1-2 str. 24, č. 3-5 str. 34, 35, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 51.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 60